Předpisy o vynálezech, průmyslových a užitných vzorech uzákonily několik ustanovení o
tzv. podnikových vynálezech, vzorech, včetně zlepšovacích návrhů. Podle nich původce,
který některá z těchto průmyslových práv vytvořil v pracovním nebo obdobném poměru k
organizaci, je povinnen nabídnout je svému zaměstnavateli. Právo na původcovství však
tímto přechodem vlastnického práva na zaměstnavatele není dotčeno. Původce musí být
uveden na dokumentu o udělení příslušného průmyslového práva.
Každý původce podnikového průmyslového práva, na něž zaměstnavatel uplatnil
majetkové právo, má vždy nárok na vyplacení přiměřené odměny od zaměstnavatele.
Právo na odměnu vzniká písemným oznámením zaměstnavatele na nabídku původce, že si
činí nárok na vynález, užitný nebo průmyslový vzor nebo zlepšovací návrh. Kriteriem pro
vznik nároku na odměnu u podnikových průmyslových práv tedy není udělení patentu nebo
osvědčení o zápisu do rejstříku.
Nevyužije-li zaměstnavatel zákonem danou lhůtu, přechází právo přihlásit nové řešení k
ochraně zpět na původce - zaměstnance. Zaměstnanec takto získá legální právo přihlásit
řešení k průmyslově právní ochraně sám na sebe, a to jako vlastník těchto průmyslových
práv. Hlídání lhůty je u podnikových průmyslových práv pro zaměstnavatele velmi důležité,
protože zmeškání lhůty nelze prominout.
Trochu odlišný je postup u podnikového průmyslového vzoru. Zde musí zaměstnavatel
po nabídce zaměstnance do tří měsíců podat přihlášku průmyslového vzoru (jde o módní
vzory, designy výrobku apod.). Nepodá-li zaměstnavatel v uvedené lhůtě přihlášku, přechází
právo zpět na původce. Učiní-li zaměstnavatel v této fázi chybu, bude ji moci napravit pouze
uzavřením licenční smlouvy nebo smlouvy o převodu práv z původce na zaměstnavatele.
Pro výši odměny původce za podnikové průmyslové právo jsou rozhodující zejména
tato kritéria:
- Technický a hospodářský význam průmyslového práva, s nímž souvisí ekonomický přínos
prokazatelný z informační soustavy zaměstnavatele ať již přímo, nebo ekonomickým
rozborem. V některých případech se hodnotí přínosy z výroby, v jiných užitek z udělených
licencí apod., vše závisí na konkrétních podmínkách toho kterého případu.
- Materiální a finanční podíl zaměstnavatele na vytvoření průmyslového práva. Tento podíl
nemůže být nikdy nulový.
- Rozsah pracovních úkolů původce podle pracovní náplně nebo podle zadaných pracovních
úkolů.
- Podíl nového řešení na výrobku, zařízení, výrobní lince apod. Tento podíl nelze
opominout, protože do přiměřené odměny nepatří přínosy z vlivů nesouvisejících s novým
řešením.
Přijímání a odměňování zlepšovacích návrhů je čistě vnitropodniková záležitost a řídí se
obvykle zlepšovatelským statutem, který v podniku platí, není ovšem povinností. U
zlepšovacího návrhu jde v podstatě o dohodnutý smluvní vztah mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem - původcem, a to v rozsahu zájmu podnikatele výhodně využít známou
techniku přizpůsobenou podnikovým podmínkám.
Pod pojmem pracovní poměr, resp. pracovně právní vztah je třeba rozumět vztah
založený pracovní smlouvou, dohodou o provedení práce, dohodou o pracovní činnosti,
smlouvou o dílo, smlouvou o výzkumu a vývoji a pod.
Pro zaměstnance - původce je důležité ustanovení zákona v tom, že právo např. na patent
přechází na zaměstnavatele tehdy, není-li smlouvou stanoveno jinak. Pokud tedy
zaměstnavatel schválil v pracovní smlouvě doložku (z pohledu zaměstnavatele nevýhodnou),
že všechna nová řešení, která zaměstnanec vytvoří v rámci pracovního poměru, si nebude
nárokovat, pak zaměstnanec si může jednoznačně všechna tato řešení přihlašovat sám jako
původce.
Pasáž zákona o znění pracovní smlouvy je důležitá například u designérů. Pokud si
designer vyhradí ve smlouvě o provedení díla, že odevzdá dílo podle zadaných parametrů,
ale že uplatňuje právo pro sebe přihlásit řešení jako průmyslový vzor, pak získá smlouvou
právo přihlásit si svůj design k ochraně. Zadavatel však bude mít právo využívat výsledek
objednané práce ve smyslu smlouvy za cenu v ní smluvenou (vhodné ve smlouvě
jednoznačně upravit).
ZLEPŠOVACÍ NÁVRHY
Zlepšovací návrhy nejsou institutem průmyslových práv v pravém slova smyslu.
Nicméně patentový zákon je ve třech ustanoveních alespoň rámcově upravuje.
Za zlepšovací návrh se pokládají technická, výrobní nebo provozní zdokonalení,
jakož i řešení problémů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a životního prostředí, s
nimiž má zlepšovatel právo nakládat.
Takové právo vznikne pouze v případě, že předmět obsažený ve zlepšovacím návrhu je
mimo sféru duševního vlastnictví jiného. Tuto podmínku zlepšovatel nesplňuje, pokud
nabízené řešení vytvoří ke splnění pracovního úkolu k zaměstnavateli, za který je placen
mzdou. Pracovní úkol zaměstnance vyplývá zejména z popisu práce nebo pracovního
příkazu. Takto vytvořená řešení se stávají součástí obchodního majetku podniku
zaměstnavatele. Zlepšovatel rovněž nemůže nakládat se skutečnostmi, které jsou předmětem
obchodního tajemství, nemůže nakládat se stávajícím obchodním majetkem zaměstnavatele -
dosavadní výsledky vědeckotechnických prací, průmyslové a jiné duševní vlastnictví. Právo
ze zlepšovacího návrhu nevznikne rovněž v případě, kdy tomu brání práva z patentu nebo
zapsaného průmyslového vzoru.
Zlepšovatel je povinnen nabídnout zlepšovací návrh svému zaměstnavateli, jestliže se
zlepšovací návrh týká oboru práce nebo činnosti zaměstnavatele. Nabídková povinnost
nevyplývá pouze z pracovního, popřípadě členského poměru k zaměstnavateli, ale i z
obdobného pracovně právního vztahu, např. z dohod konaných mimo pracovní poměr. Je-li
zlepšovací návrh výsledkem práce několika zlepšovatelů, mají tuto povinnost všichni.
Obor práce nebo činnosti zaměstnavatele není shodný s předmětem činnosti zapsaným v
obchodním rejstříku. Jde o pojem širší, zahrnující veškeré činnosti zaměstnavatele související
s podnikáním. Pokud se zlepšovací návrh netýká oboru práce nebo činnosti zaměstnavatele,
může zlepšovatel se svým řešením volně nakládat.
Právo využívat zlepšovací návrh vzniká uzavřením smlouvy mezi zaměstnavatelem a
zlepšovatelem o přijetí nabídky zlepšovacího návrhu a odměně za něj. Toto ustanovení se
vztahuje nejen na zaměstnavatele, ale i na další podnikatele. Využití zlepšovacího návrhu
bez uzavření smlouvy se zlepšovatelem je využitím bez právního důvodu a zlepšovatel se
může domáhat ochrany z porušování práv.
Zlepšovatel má právo bez omezení nakládat se zlepšovacím návrhem, jestliže s ním
zaměstnavatel ve lhůtě dvou měsíců od nabídky zlepšovacího návrhu neuzavřel smlouvu.
Lhůta pro uzavření smlouvy má povahu lhůty propadné pouze pro nakládání s návrhem vůči
jinému. I po jejím uplynutí však lze uzavřít smlouvu se zlepšovatelem.
KNOW - HOW
Speciální ochrana know-how nebyla v minulosti v našem právním řádu zakotvena. Touto
problematikou se zabývá obchodní zákoník (§17), který vymezuje pojem obchodního
tajemství jako veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s
podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu,
nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele
utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Know-how tvoří v
našich podmínkách nezbytně součást obchodního tajemství a lze jej charakterizovat jako
souhrn organizačních, řídících, ekonomických, podnikatelských a technických znalostí a
zkušeností.
Za know-how v právním slova smyslu nelze považovat vynálezy, které jsou předmětem
speciální ochrany podle patentového zákona. To však platí pouze o vynálezech chráněných
patenty. Podnik nebo původce má možnost vynález k ochraně nepřihlásit, ale utajovat jej.
Takto nepatentovaný (nebo i nepatentovatelný) vynález lze nepochybně považovat za
know-how. Ochrana vynálezu patentem je samozřejmě účinnější, než ochrana
nepatentovaného vynálezu jeho utajením. Na rozdíl od majitele patentu nemá majitel know-
how možnost zakázat dispozici s tímto řešením. Náhrada ve vztahu k tomu, kdo toto řešení
vyzradil, nikdy nevynahradí způsobenou újmu.
Pokud jde o vztah know-how k užitným a průmyslovým vzorům, je situace obdobná jako
u vynálezů.
U zlepšovacích návrhů lze konstatovat, že v podstatě každý zlepšovací návrh je určitým
typem know-how.
Know-how lze poskytovat třetím stranám na smluvním základě a to obvykle licenční
smlouvou. Klasická licenční smlouva, jejímž předmětem je pouze poskytnutí know-how,
nebývá příliš častá. Častější jsou případy, kdy předmětem licenční smlouvy je poskytnutí
práva z vynálezu nebo užitného či průmyslového vzoru a know-how tvoří nedílnou součást
takto poskytnutého práva.